Je mi 14 a nevím jak zvládnout život….potřebuju pomoc, ale nikdo to nevidí… v poslední době mne čím dál častěji napadá…: proč žít dál? Jak to zvládnout? Nikdo mne nevidí, nevidí mou bolest v duši. Kdybych tu nebyla, vzpomínali by na mě? a jak? To, že nosím brýle, odstávají mi uši a mám křivý zuby, to vidí všichni… Ale co moje postižení v duši? Jsou snad slepí? ... Nikoho nemám … Pro nikoho tu nejsem.. jsem nula… nevím co dál, prosím poraďte. Irena.

Otec dvou malých dětí, lékař na malém městě. S úzkostí v hlase mluví o tom, jak už dál nedokáže čelit donedávna potlačovanému faktu, že ho přitahují muži. Nechce zranit svou ženu, které si velmi váží, a nechce ublížit milovaným dětem, ale sílící somatizace ho nutí jít s pravdou ven. Bilancuje svůj dosavadní život a své vztahy. Během hovoru se muž postupně zklidňuje. Společně mapujeme situaci a zkoumáme různé možnosti, kterými by muž mohl řešit svou situaci, věnujeme se i jeho strachům. Hovor končí naplánováním konkrétních kroků a nabídkou případné další podpory ze strany linky.

Dívčí hlas hovoří tiše, váhavě, s pomlkami. Tématem je opakované obtěžování matčiným partnerem v době, kdy je matka na směně. Obtěžování má podobu stále častějších sexuálně laděných narážek, pokusů narušovat dívce soukromí v koupelně a v jejím pokoji. Dívka si velmi střeží soukromí, věkem ji odhadujeme na SŠ. Společně s dívkou zkoumáme možnosti vedoucí ke změně. Její pokusy slovně se vymezit vůči takovému nevhodnému chování muž pouze se smíchem zlehčoval a matka ji obvinila z nemístného přehánění, když jí dívka naznačila svůj problém. Vztah s matkou ale dívka vnímá jako celkem dobrý, jen nyní došlo ke konfliktu a k nedorozumění. Během hovoru dívka dochází k nápadu požádat o pomoc tetu. Ona i matka k ní mají hezký vztah a navzájem si důvěřují, teta by se mohla tedy stát prostředníkem při otevření citlivého tématu. Na konci hovoru má dívka konkrétní plán a pojmenovává své zklidnění.

Je podvečer, volá rozrušená žena a v chvatu sděluje, že právě s dcerou utekly z bytu kvůli partnerově opilecké agresivitě. Stojí venku, dochází jí baterka v mobilu a potřebuje neodkladnou pomoc. Diktujeme číslo na nedaleké Intervenční centrum a stručně sdělujeme, jaké pomoci se jí odtamtud dostane. Nabádáme ji, aby nejprve s dcerkou šla na bezpečné místo, kde jsou lidé, a pomoc si zavolala odtamtud. Poté se rychle dohodneme na ukončení hovoru, aby se telefon nevybil.

Byla jsem naprosto na dně, můj muž mi po 10 letech řekl, že se se mnou rozvádí. Chtěla jsem to ukončit, nebýt, nevěděla jsem, co dál. Moje kamarádky buď neměly čas, všechny jsou mámy s malými dětmi, a nebo to bylo jen hloupý utěšování, k ničemu. Tak jsem to zkusila zavolat. Zavolat na linku důvěry. Nejen, že jsem se vypovídala a vyplakala, ale dostala jsem na celou situaci jiný pohled. Bude to ještě těžký a určitě budou propady, ale rozhodně to nyní nechci vzdát a zkusím žít dál.